6.kapitola
Byl pátek odpoledne, konec školního týdne, začátek víkendu, všichni se smáli a upalovali domů, co jim nohy stačily, celí šťastní, že jsou volní. Až na jistou čtveřici nešťastníků, kteří se na školním dvoře zdrželi a tvářili se, jako kdyby nastal konec světa. A kdo to asi byl? Jasně že Steve Leonard, Tommy Jones. Alan Morris a já. Darren Shan.
„To je lumpárna.“ skučel Alan. „Kdo kdy slyšel o cirkusu, kterej ti dovolí koupit si jenom dva lístky? Pitomost!“
Všichni jsme s ním souhlasili, ale nemohli jsme nic dělat, jenom stát, vrtat se špičkou boty ve hlíně a tvářit se nakysle.
Otázku, která nás trápila všechny, nakonec položil Alan.
„Tak kdo ty lístky dostane?“
Pokukovali jsme po sobě a nejisté potřásali hlavami.
„No jeden by měl dostat Steve,“ navrhl jsem. „Dal do toho víc peněz než všichni ostatní a šel je koupit, tak má na jeden nárok, ne?“
„Jasně,“ kývl Tommy.
„Jasně,“ přidal se Alan. Myslím, že by se byl hádal, ovšem jen kdyby mu nebylo došlo, že nemá šanci.
Steve se usmál a vzal si jeden z lístků. „Kdo jde se mnou?“ zeptal se.
„Já přines ten plakátek,“ upozornil Alan honem.
„Na to ti dlabem!“ vyhrkl jsem. „Steve by si měl vybrat.“
„To zrovna!“ vysmál se mi Tommy. „Jsi jeho nejlepší kámoš. Když ho necháme vybrat, vybere tebe. Já navrhuju si to o něj rozdat. Mám doma boxerský rukavice.“
„Tůdle!“ vypískl Alan. Je maličký a všem rvačkám se vyhýbá.
„Já se o to taky prát nebudu,“ přidal jsem se. Nejsem baba, ale věděl jsem, že proti Tommymu nemám šanci. Táta ho učí boxovat a mají doma vlastní pytel, do kterého tlučou. Poslal by mě na zem hned v prvním kole.
„Tak budeme losovat,“ navrhl jsem, ale to zas nechtěl Tommy. Má děsnou smůlu a nikdy nic nevyhraje.
Hádali jsme se pak o to ještě dlouho, až konečně Steve přišel s nápadem. „Už vím, co uděláme,“ prohlásil a otevřel školní tašku. Vytrhl ze sešitu dva prostřední listy a za pomoci pravítka je opatrně natrhal na kousky, které měly všechny zhruba stejné rozměry jako lístek. Pak vzal prázdnou krabičku od svačiny a hodil papírky dovnitř.
„Uděláme to takhle,“ začal vysvětlovat. „Dám to dovnitř, přiklopím víčko a protřepu. Jasný?“ Přikývli jsme. „Vy budete stát hned vedle a já vám vyhodím papírky nad hlavy. Kdo si sebere lístek, vyhrál. Já a vítěz ostatním vrátíme peníze, jen co budeme moct. Je to dost poctivý, nebo někdo má lepší nápad?“
„Mně se to docela zamlouvá,“ připustil jsem.
„Já nějak nevím,“ vyhrkl Alan. „Jsem nejmladší. Nedovedu vyskočit tak vysoko jako –“
„Přestaň blafat,“ zpražil ho Tommy. „Já jsem zas nejmenší, a nevadí mi to. A kromě toho může bejt lístek na dně krabice, sletět rovnou dolů a dostat se přímo k tomu nejmenšímu.“
„Tak jo,“ přikývl Alan. „Ale žádný odstrkování.“
„Souhlasím,“ ozval jsem se. „Žádný drsňárny.“
„Beru,“ přikývl Tommy.
Steve nasadil na krabici víčko a dlouho a pořádně papírky promíchával. „Připravte se,“ upozornil nás.
Ustoupili jsme kousek od něj a srovnali se do řady. Tommy a Alan stáli těsně u sebe, já kousek stranou, abych měl volné obě ruce.
„Hotovo,“ ohlásil Steve. „Vyhodím to všechno do vzduchu, až napočítám do tří. Připraveni?“ Odkývali jsme to. „Jedna,“ začal Steve a já jsem si všiml, že Alan si otírá pot okolo očí. „Dvě,“ počítal Steve a Tomymu začalo cukat v prstech. „Tři,“ zařval Steve, strhl víčko a vyhodil papíry vysoko do vzduchu.
Větřík zavál a vrhl papírky přímo proti nám. Tommy a Alan se dali do křiku a zuřivě máchali rukama. Mezi spoustou papírků bylo zhola nemožné zahlédnout lístek do cirkusu.
Už jsem po nich chtěl začít chmatat taky, ale najednou mě to začalo pudit udělat něco zvláštního. Vypadalo to švihle, ale já jsem vždycky věřil, že se člověk má takovými nutkáními nebo náznaky řídit.
A tak jsem jen zavřel oči, natáhl ruce jako slepec a čekal, kdy se stane nějaké kouzlo.
Určitě víte, že když zkoušíte provést něco, co jste viděli ve filmu, obyčejně to nejde. Jako třeba zatočit se s kolem na místě nebo nakopnout prkýnko, aby vyletělo do vzduchu. Ale jednou za čas, když to čekáte nejmíň, to klapne.
Na chvilku jsem cítil, jak mě papírky šimrají do rukou.
Už jsem po nich chtěl chňapnout, ale něco jako by mi řeklo, že ještě není čas. A vteřinku nato mi uvnitř hlavy nějaký hlas křikl: „TEĎ!“
Bleskurychle jsem ruce sevřel.
Vítr utichl a kousky papíru se snášely k zemi. Otevřel jsem oči a spatřil jsem, jak se Alan a Tommy plazí po kolenou a hledají lístek.
„Tady není!“ zuřil Tommy.
„Nemůžu ho najít,“ vřískal Alan.
Přestali hledat a podívali se nahoru, ke mně. Nepohnul jsem se. Nehybně jsem stál a dlaně jsem měl pevně sevřené.
„Co máš v těch rukách, Darrene?“ zeptal se Steve tiše.
Zadíval jsem se na něj a nebyl jsem s to odpovědět. Bylo to, jako když ve snu nedokážete promluvit nebo se pohnout.
„Nemá ho.“ sykl Tommy. „Nemůže ho mít. Měl zavřený oči.“
„Možná,“ pokrčil rameny Steve. „Ale něco v těch pazourách má.“
„Otevři je,“ strčil do mě Alan. „Ať se mrknem, co schováváš.“
Podíval jsem se na Alana a pak na Tommyho a pak na Steva. A nato jsem velice pomalu otevřel pravou dlaň. Nebylo v ní nic.
Srdce mi spadlo do kalhot a žaludek se sevřel. Alan se usmál a Tommy se začal zase díval na zem a snažil se najít zmizelý lístek.
„A co ta druhá?“ nadhodil Steve.
Tupě jsem se zadíval dolů na svou sevřenou levačku. Skoro jsem zapomněl, že mám ještě tu! Pomalu, ještě pomaleji než poprvé, jsem ji otevřel.
Přímo uprostřed dlaně mi ležel kousek zeleného papíru, ale ležel obráceně, a protože na zadní straně nebylo nic, musel jsem ho pro jistotu obrátit. A tam bylo rudými a modrými písmeny napsáno to kouzelné jméno: CIRCO MOSTRUOSO.
Mám to. Lístek je můj. Půjdu se Stevem do obludária. „JOOOOOOOOOOO!“ rozkřikl jsem se a švihl jsem pěstí do vzduchu. Vyhrál jsem!